V Dobrušce na Rychnovsku vypukly oslavy samostatnosti již 5. října 1918. Na místní poštu tehdy dorazil telegram určený poštmistrovi Malému. Protože nebyl přítomen, zprávu převzala poštovní úřednice, která z jejího obsahu usoudila, že Rakousko-Uhersko padlo a Češi mají vlastní stát. Zpráva se rychle rozšířila a obyvatelé vyrazili do ulic. Podle historika Jiřího Macha se na náměstí sešly davy, hrály dvě kapely a lidé strhávali rakouské orlice, které házeli do rybníků. V hospodách se slavilo až do večera. Následujícího rána však přišlo vystřízlivění: monarchie stále existovala.
Podobný zmatek provázel i skutečný vznik Československa. Když 28. října dorazily do Prahy zprávy o rakousko-uherské nabídce příměří, řada obyvatel je pochopila jako definitivní kapitulaci. Přestože události směřovaly k samostatnosti už delší dobu, převrat nabral mimořádnou rychlost. Lidé začali odstraňovat císařské symboly, strhávat rakouské orlice a přelepovat nebo zamalovávat německé nápisy. Z veřejných budov postupně mizelo vše, co připomínalo habsburskou monarchii.
Nový stát přitom neměl ani dnešní státní vlajku. V ulicích se objevovaly bíločervené prapory vycházející z historických českých barev, které se však snadno zaměňovaly s polskou vlajkou. Modrý klín přibyl až v roce 1920. Jeho podobu navrhl archivář Josef Kursa, přičemž původně měl zasahovat pouze do třetiny délky vlajky. Nakonec zvítězilo prodloužení do poloviny, jak je známe dodnes.
Ani výběr státní hymny nebyl okamžitě vyřešen. V prvních dnech samostatnosti zněly na ulicích vlastenecké písně Kde domov můj a Hej, Slované. Teprve později se ustálilo spojení české písně Kde domov můj se slovenskou Nad Tatrou sa blýska. Zrod republiky tak nebyl pouze výsledkem politických rozhodnutí, ale také obdobím improvizace, nedorozumění a hledání nových symbolů.
