KOMENTÁŘ: Nezávislost na státu? Hlavně ať platí!

Když se začne mluvit o financování České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu namísto zastaralých koncesionářských poplatků, slyšíme varovné hlasy o politickém ovládnutí médií, ohrožení demokracie a konci nezávislé žurnalistiky. Jako by každá koruna pocházející ze státního rozpočtu měla automaticky příchuť totality.

Jenže pak ministerstvo kultury změní dotační podmínky a literární časopisy se dozvědí, že by mohly dostat méně peněz. A najednou je všechno jinak. Společné prohlášení časopisů A2, Host, iLiteratura.cz, Plav, Revolver Revue, Revue Prostor, Souvislosti a Tvar si de facto stěžuje na to, že (pravděpodobně) dostanou v budoucnu méně penízků od státu, ale že tím bude posílena jejich nezávislost na státu, to již nevidí? Takže ČT by státní peníze korumpovaly, ale časopis HOST naopak posilovaly? Rozumíte tomu někdo? Dvojí metr?

Státe, plať a mlč!

Člověk by řekl, že kulturní obec začne obhajovat svou nezávislost, hledat alternativní zdroje příjmů a přesvědčovat čtenáře, aby si její práci předpláceli. Kdepak. Na scénu nastupuje starý známý spojenec české intelektuální obce: stát, pokladna a požadavek, aby v ní bylo dostatečně hluboko.

Když stát změní způsob financování veřejnoprávních médií, je to prý útok na jejich nezávislost. Když změní výši dotací literárním časopisům, je to útok na samotnou kulturu. V prvním případě se má stát držet co nejdále od peněz, ve druhém se od nich nesmí vzdálit ani o krok. Nezávislost zřejmě funguje podle jednoduchého pravidla: stát nesmí mít vliv, ale musí nám dávat peníze.

Není to trochu zvláštní?

Pochopitelně, literární časopisy mají v Evropě své místo. Publikují literární kritiku, eseje, překlady a texty, které se do komerčních médií často nevejdou. Veřejná podpora kultury je legitimní a v některých případech i velmi dobře obhajitelná. Z toho ovšem neplyne, že každý titul má automatický nárok na dosavadní objem dotací. Veřejné peníze nejsou dědictví po předcích ani doživotní renta za kulturní zásluhy.

Když někdo podniká, vydává časopis nebo provozuje kulturní projekt, musí počítat s tím, že jeho ekonomický model může vyžadovat změnu. Dotace mohou pomoci, ale neměly by se stát jediným důvodem, proč určitý projekt vůbec existuje.

A pokud se stát svobodně rozhodne změnit priority, má takové rozhodnutí samozřejmě podléhat zákonu, transparentním pravidlům a věcnému zdůvodnění. Nemusí však automaticky vyhovět každému, kdo se proti novým podmínkám ohradí.

Rudá záře nad Kafkovskými horami?

Ergo kladívko, totéž platí pro Českou televizi a Český rozhlas. Změna financování ze systému koncesionářských poplatků na financování ze státního rozpočtu sama o sobě neznamená zestátnění médií. O jejich nezávislosti rozhodují především zákonné pojistky, způsob jmenování kontrolních orgánů, pravidla rozpočtového financování a ochrana redakční práce před politickými zásahy. Rozpočtový model lze nastavit tak, aby vláda nemohla média finančně trestat za nepohodlné informace. Stejně tak ale nelze tvrdit, že samotné koncesionářské poplatky zaručují nezávislost jednou provždy.

Jistě, veřejnoprávní televize a literární časopis nejsou totéž. Liší se svým posláním, dosahem i právním postavením. Společná je však otázka, kterou by si měli položit všichni příjemci veřejných peněz: podle jakých pravidel je stát rozděluje a jakou míru odpovědnosti za vlastní fungování od příjemců očekává?

A především: proč by měl daňový poplatník bez diskuse financovat právě ty instituce, které si o jeho peníze řeknou nejhlasitěji?

V právním státě (Rule of Law) musí platit průhledná pravidla, nikoli politická libovůle. Kulturní instituce mají právo protestovat proti nižším dotacím, stejně jako vláda musí být schopna vysvětlit, proč prostředky rozděluje jinak. Protest však není právním titulem k získání peněz a kulturní význam není automatickou poukázkou na veřejnou pokladnu.

Svoboda slova není automaticky prodlužované předplatné

Nakonec zbývá otázka, která by měla zajímat každého daňového poplatníka. Proč se nezávislost tak často vykládá jako právo rozhodovat o vlastním obsahu, ale bez rizika, že se člověk bude muset postarat také o (větší) část vlastního financování?

Nezávislost totiž není stav, kdy si instituce dělá, co chce, zatímco někdo jiný platí účet. A svoboda slova není předplatné, které musí stát automaticky prodlužovat, protože se jeho příjemce prohlásil za nezbytného pro demokracii.

Stát samozřejmě nemá rozhodovat o tom, co smějí časopisy psát a co mají vysílat veřejnoprávní média. Má však právo rozhodovat o rozdělování veřejných prostředků v mezích zákona. A občané mají právo se ptát, zda jsou tyto prostředky vynakládány účelně.

Jestliže je státní financování pro televizi a rádio nebezpečné, ale pro kulturní časopisy (údajně) nezbytné, pak nám nezbývá než pogratulovat některým představitelům české intelektuální scény k objevu nového ekonomického zákona: veřejné peníze ohrožují svobodu vždycky, když se dávají jiným, a zachraňují ji, když se dávají nám.

Autor je publicista a VŠ pedagog