Jednání, která měla původně skončit už v pátek, se protáhla až do neděle. Ani dlouhé hodiny vyjednávání však nepřinesly shodu. Evropská unie a několik dalších zemí odmítly závěrečný návrh, protože neobsahoval výslovný závazek k odklonu od fosilních paliv. Předseda konference Murat Kurum nakonec musel oznámit, že potřebný konsenzus nevznikl a dokument nebyl přijat.
Zástupci EU požadovali ambicióznější postup proti využívání uhlí, ropy a zemního plynu. Proti podobným formulacím se naopak stavěly některé země závislé na jejich těžbě a vývozu. Spory se vedly také o finanční pomoc rozvojovým státům a technologie zachycování oxidu uhličitého. Výsledkem byl diplomatický pat, který nezachránily ani poslední pokusy o kompromis.
Z pohledu evropských domácností však může mít celé fiasko také jiný rozměr. Klimatická politika totiž nezůstává pouze na papíře mezinárodních konferencí. V Evropě se promítá do pravidel pro vytápění, dopravu, energetiku či průmysl. Její zastánci zdůrazňují dlouhodobé přínosy, kritici upozorňují na náklady, které mohou nést domácnosti a podnikatelé. Každý další ambiciózní závazek proto vyvolává otázku, kdo jeho uskutečnění nakonec zaplatí.
Klimatické změny samozřejmě nezmizí jen proto, že se politici nedohodli. Stejně tak ale nezmizí účty za elektřinu, náklady na bydlení ani starosti lidí, kteří si nemohou dovolit každých několik let měnit automobil nebo způsob vytápění. Zatímco část účastníků summitu považuje jeho výsledek za promarněnou příležitost, skeptici vůči stále přísnější klimatické regulaci v něm mohou vidět alespoň dočasnou brzdu. A možná i připomínku, že ochrana klimatu by neměla přehlížet životní úroveň těch, kteří ji mají financovat.










