Začalo to požárem, skončilo ekologickou katastrofou. Evropa si připomíná 40 let od pohromy

Krátce po půlnoci zachvátily plameny sklad chemické společnosti Sandoz v průmyslové oblasti Schweizerhalle. Uvnitř se nacházelo více než tisíc tun nejrůznějších chemikálií, včetně pesticidů, rozpouštědel a barviv. Požár rychle nabral obrovských rozměrů, ozývaly se výbuchy chemických sudů a plameny šlehaly do výšky desítek metrů. Nad Basilejí se rozprostřel štiplavý kouř a obyvatelé byli vyzváni, aby nevycházeli z domovů a zavřeli okna. Hasiči mezitím sváděli několikahodinový boj s ohněm, aniž tušili, že jejich zásah způsobí další pohromu.

Při hašení se totiž obrovské množství vody smísilo s toxickými látkami a odteklo kanalizací přímo do nedalekého Rýna. Do řeky se tak dostalo až 30 tun jedovatých chemikálií. Voda se kvůli uniklému barvivu zbarvila do ruda a po proudu se začala šířit smrtící vlna. Na stovkách kilometrů hynuly ryby a další vodní organismy, přičemž mimořádně těžce byla zasažena populace úhořů. Znečištění postupně zasáhlo Německo, Francii i Nizozemsko a některé vodárny musely dočasně přerušit odběr říční vody.

Katastrofa vyvolala obrovské pobouření. Lidé se ptali, jak je možné, že jediný požár dokázal otrávit jednu z nejdůležitějších evropských řek. Kritiku vyvolalo také opožděné varování sousedních zemí a nedostatečné zabezpečení chemického skladu. Společnost Sandoz nakonec vyplatila odškodnění v celkové výši přibližně 43 milionů švýcarských franků. Tragédie zároveň ukázala, jak nebezpečné mohou být průmyslové havárie, jejichž následky se nezastaví na státních hranicích.

Po katastrofě přijaly země ležící podél Rýna společný program na obnovu řeky a výrazné omezení vypouštění nebezpečných látek. Švýcarsko zpřísnilo pravidla pro skladování chemikálií a prevenci průmyslových havárií, zatímco mezinárodní spolupráce přinesla účinnější systém včasného varování.