Při svém historickém vystoupení na curyšské univerzitě 19. září 1946 mluvil Churchill o Evropě zničené druhou světovou válkou, která musela čelit nové hrozbě sovětského expansionismu. Podle historických analýz stála jeho tehdejší vize na okamžitém pragmatickém usmíření Francie a Německa. Namísto budování nadnárodního superstátu však prosazoval volné partnerství, které mělo v prvé řadě respektovat národní suverenitu a identitu jednotlivých evropských zemí.
Odpůrci prohlubování evropské integrace upozorňují, že dnešní unijní lídři z Curyšského projevu často izolují pouze líbivé fráze, přičemž opomíjejí tehdejší Churchillovo vymezení vůči samotné Velké Británii. Britský premiér tehdy výslovně deklaroval, že Spojené království a Britské společenství národů nemají být přímou součástí této struktury. Británii viděl výhradně v roli vnějšího „přítele a sponzora“ kontinentální Evropy, nikoli jako člena podléhajícího jednotné legislativě.
Z pohledu kritiků se původní myšlenka spolupráce svobodných národů v průběhu desetiletí proměnila v rigidní unijní aparát, který se namísto ekonomické kooperace a důsledné obrany vnějších hranic zaměřuje na rozsáhlou regulaci. Současné snahy Bruselu o omezování práva veta členských států, prosazování zeleného inženýrství prostřednictvím Green Dealu nebo unijní zásahy do vnitřních záležitostí konzervativních vlád jsou takovými hlasy označovány za přímý rozpor s tehdejším Churchillovým odporem vůči jakékoli formě plánovaného a centralizovaného řízení.
Osmdesáté výročí curyšského projevu proto podle řady komentátorů spíše než oslavu evropské integrace nabízí příležitost k revizi historického odkazu. Podle konzervativních analytiků Churchillova slova nepatří nevoleným úředníkům Evropské komise, ale konceptu Evropy jako společenství suverénních států. Skutečný Winston Churchill – jako celoživotní obránce západních tradic a národního patriotismu – by v dnešním přenášení pravomocí z národních vlád do Bruselu spatřoval přesný opak toho, co v roce 1946 navrhoval.
