Pražská Národní třída se dnes od rána zaplnila lidmi, kteří přišli uctít památku 17. listopadu 1939 a 1989. Pietní místo navštívili také představitelé vlády a opozice. Vicepremiéra Karla Havlíčka a ministryni financí Alenu Schillerovou z hnutí ANO přivítala část přítomných pískotem a pokřiky požadujícími demisi. Havlíček se podle reportáže serveru SinMed.cz dostal také do slovní konfrontace s odpůrci, kteří jej vulgárně uráželi. Oba ministři uvedli, že právo občanů na protest respektují.
Ještě pozoruhodnější situace nastala kolem předsedy Svobodných Libora Vondráčka. Ten přišel mezi prvními a položil k památníku věnec se jménem své strany. Podle reportáže SinMed.cz jej však někteří přítomní následně odstranili. Nabízí se tak otázka, zda má být připomínka pádu komunismu otevřená všem, nebo zda o právu položit květiny rozhodují politické sympatie okolostojících. Svoboda získaná v listopadu 1989 přece nezahrnuje pouze názory, které se nám líbí.
Odlišného přijetí se dočkal prezident Petr Pavel, kterého většina přihlížejících vítala potleskem a skandováním. Ozvaly se však i nesouhlasné výkřiky. Na Národní třídu dorazili rovněž představitelé opozice včetně Petra Fialy, Martina Kupky a Víta Rakušana. Právě Kupka při této příležitosti otevřel spor o plánované změny financování České televize a Českého rozhlasu. Jde nepochybně o téma, které si zaslouží veřejnou debatu. Je ale pietní připomínka 17. listopadu skutečně tím nejvhodnějším okamžikem pro další politický střet?
Premiér Andrej Babiš se letošních pražských oslav nezúčastnil, protože společně s ministrem zahraničí Petrem Macinkou odcestoval na pracovní návštěvu Izraele. Ve svém svátečním vzkazu připomněl, že svoboda znamená také právo občanů demokraticky rozhodovat o tom, kdo jim bude vládnout. Politické spory mezitím pronikly i do pietního shromáždění u Hlávkovy koleje, kde studentská reprezentace kritizovala některé postoje současných politiků. Tomio Okamura a Libor Vondráček naopak varovali před politizací vzpomínkových akcí.
Listopad 1989 přinesl svobodu projevu, shromažďování i politické soutěže. Každý má tedy právo dát najevo nesouhlas, třeba i pískotem na politiky. Stejně tak by ovšem měl mít každý možnost důstojně uctít památku událostí, které tuto svobodu umožnily. Pokud se však Národní třída mění v místo, kde jedni sklízejí potlesk a druhým jsou odstraňovány pietní věnce, stojí za zamyšlení, zda se z původně společného svátku nestává další politické kolbiště. A zda bychom alespoň jeden den v roce nedokázali nechat stranické spory stranou.










