Když 17. listopadu 1989 vyšli studenti do pražských ulic, málokdo mohl tušit, že jejich demonstrace odstartuje události vedoucí k pádu komunistického režimu. Přípravy se účastnili zástupci nezávislého studentského hnutí STUHA i studenti působící v oficiálních strukturách Socialistického svazu mládeže. Mezi organizátory a pozdější vůdčí osobnosti studentských protestů patřili Martin Mejstřík, Monika Pajerová, Šimon Pánek, Martin Klíma či Marek Benda. Především jejich následná aktivita, vyhlášení studentských stávek a spolupráce s Občanským fórem pomohly proměnit původně povolené shromáždění v celonárodní protest.
Jednou z nejviditelnějších tváří se stal student DAMU Martin Mejstřík, který se podílel na organizaci demonstrace a následně stanul mezi představiteli studentského stávkového hnutí. Po revoluci se věnoval publicistice a politice, v letech 2002 až 2008 zasedal v Senátu. Významnou úlohu sehrála také Monika Pajerová, která 17. listopadu promluvila ke studentům na Albertově a později se stala tiskovou mluvčí studentského stávkového výboru. Její další cesta vedla do diplomacie a evropských institucí. V posledních letech působila také ve vedení Ústavu pro studium totalitních režimů.
Mezi další výrazné představitele patřil Šimon Pánek, jeden ze zakladatelů nezávislého studentského hnutí STUHA. Ačkoli se samotného pochodu 17. listopadu kvůli pobytu mimo Prahu nezúčastnil, v následujících dnech se zapojil do vedení studentských protestů a jednání o politických změnách. Krátce působil jako federální poslanec, později se však zaměřil především na humanitární činnost a stal se dlouholetým ředitelem organizace Člověk v tísni. Odlišnou politickou dráhu zvolil Marek Benda, který se rovněž podílel na předlistopadových studentských aktivitách. Už v roce 1990 vstoupil do parlamentní politiky a následně se stal jednou z dlouhodobě působících osobností ODS.
Poněkud méně připomínaným účastníkem studentského odporu je Michal Semín, pozdější konzervativní publicista. Ještě před listopadem 1989 založil s Davidem Litvákem studentskou sekci Demokratické iniciativy, která usilovala o odstranění ideologické kontroly vysokých škol. O jejich aktivitách informovala dokonce Státní bezpečnost, která oba studenty v hlášení z 15. listopadu označila za hlavní organizátory této skupiny. Semín byl jen několik dní před pádem režimu vyloučen ze studia. Po revoluci se věnoval publicistice a konzervativnímu myšlení a postupně se zařadil mezi kritiky některých směrů polistopadového vývoje.
Právě rozdílné názory někdejších studentských aktivistů dnes ukazují, jak rozmanité prostředí se v listopadu 1989 spojilo proti komunistické moci. Zatímco někteří se nadále hlásí k liberálnímu pojetí polistopadového vývoje, jiní jej hodnotí podstatně kritičtěji. Michal Semín například v rozhovoru pro projekt Akademie věd Sto studentských revolucí označil listopadové události za předání moci a změnu elit a kritizoval podle svého názoru jednostranné přivlastňování odkazu revoluce. Přes rozdílné postoje však všechny tyto osobnosti spojuje účast na událostech, které před 37 lety zásadně změnily československé dějiny.










