Od disidentů po komunistického funkcionáře. Pět mužů, kteří po listopadu 1989 převzali moc

Redakce ToZprávy4 min čtení
Václav Havel a Alexander Dubček

Václav Havel a Alexander Dubček (červenec 1990)

Foto: Zoltán Szalay/Fortepan/Wikimedia Commons/CC BY-SA 3.0

Pád komunistického režimu vynesl do čela Československa osobnosti s překvapivě rozdílnou minulostí. Někteří strávili roky ve vězení, jiní byli součástí dosavadní moci. A jejich další osudy se rozešly ještě výrazněji.

Václav Havel: Z politického vězně na Pražský hrad

Ještě na počátku roku 1989 byl Václav Havel vězněným disidentem, kterému komunistický režim dlouhodobě znemožňoval svobodně publikovat a veřejně působit. Po událostech 17. listopadu se stal vůdčí osobností Občanského fóra a hlavním symbolem politických změn. Dne 29. prosince 1989 jej Federální shromáždění, stále složené převážně z poslanců zvolených za komunistického režimu, jednomyslně zvolilo prezidentem. Během několika týdnů se tak z pronásledovaného odpůrce režimu stala hlava státu.

Havel později zastával prezidentský úřad také v samostatné České republice, a to až do roku 2003. Prosazoval západní orientaci země, ale jeho působení provázely také spory o rozsáhlou amnestii, rozdělení Československa či ekonomickou transformaci. Postupně se prohlubovaly i jeho politické neshody s Václavem Klausem. Po odchodu z Hradu se věnoval občanským aktivitám a literární tvorbě. Zemřel 18. prosince 2011 ve věku 75 let.

Václav Klaus: Ekonom, který zastínil mnohé revolucionáře

Na rozdíl od Havla nepatřil Václav Klaus k hlavním představitelům předlistopadového disentu. Před revolucí pracoval v Prognostickém ústavu Československé akademie věd a veřejnost jej prakticky neznala. Jeho politická kariéra však nabrala mimořádně rychlý spád. Už 10. prosince 1989 se stal federálním ministrem financí a brzy začal prosazovat zásadní ekonomické změny. V roce 1990 převzal vedení Občanského fóra a následující rok založil ODS.

Právě Klaus se stal jednou z nejvlivnějších postav polistopadové transformace. Jako český premiér sehrál zásadní roli při rozdělení federace a následně se podílel na utváření nového státu. Po pádu své vlády v roce 1997 se stal předsedou Poslanecké sněmovny a v letech 2003 až 2013 prezidentem republiky. Zatímco Havel zdůrazňoval občanskou společnost a lidská práva, Klaus prosazoval odlišné pojetí politiky, ekonomiky i evropské integrace. Ani po odchodu z Hradu se nestáhl z veřejných debat.

Miloš Zeman: Muž, který kritizoval režim ještě před listopadem

Miloš Zeman na sebe upozornil už v srpnu 1989, kdy v Technickém magazínu zveřejnil článek Prognostika a přestavba. Ostře v něm kritizoval stav československého hospodářství a varoval před zaostáváním země. Text vyvolal značný ohlas a Zeman své názory následně obhajoval také v Československé televizi. V září byl propuštěn ze zaměstnání. Po 17. listopadu se zapojil do revolučního dění a promlouval k desetitisícům demonstrantů na pražské Letné.

V lednu 1990 se stal poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum. Později vstoupil do sociální demokracie, kterou od roku 1993 vedl a vybudoval z ní jednu z nejsilnějších politických stran. V letech 1998 až 2002 byl předsedou vlády a v roce 2013 se stal prvním českým prezidentem zvoleným přímo občany. Na Pražském hradě působil až do roku 2023. Stejně jako Václav Klaus tak patří k osobnostem, kterým listopad 1989 otevřel cestu až na politický vrchol.

Alexander Dubček: Velký návrat, ale prezidentské křeslo mu uniklo

Alexander Dubček byl v roce 1989 symbolem jiné éry. Bývalý první tajemník komunistické strany, který se v roce 1968 pokusil prosadit socialismus s lidskou tváří, se po sovětské invazi ocitl v politické izolaci. Listopadová revoluce mu umožnila velký návrat. Na demonstracích jej vítaly desetitisíce lidí a část veřejnosti si přála, aby se stal prezidentem. V politických jednáních však nakonec dostal přednost Václav Havel. Dubček byl 28. prosince 1989 zvolen předsedou Federálního shromáždění.

Přestože se znovu dostal do nejvyšších pater politiky, jeho vliv postupně slábl. Zůstal zastáncem společného československého státu a pokračoval v levicové politice. V září 1992 utrpěl těžká zranění při automobilové nehodě na dálnici D1 nedaleko Humpolce. O dva měsíce později, 7. listopadu, následkům zranění podlehl. Bylo mu 70 let. Nedlouho poté zaniklo také Československo, jehož zachování tak důsledně prosazoval.

Marián Čalfa: Komunistický funkcionář, který pomohl Havlovi k moci

Marián Čalfa představuje jeden z nejpozoruhodnějších příběhů listopadového převratu. Zatímco lidé na náměstích požadovali konec komunistické vlády, tento zkušený právník byl stále součástí jejího aparátu. Od roku 1964 byl členem KSČ a před listopadem zastával vysoké vládní funkce. Přesto dokázal rychle získat důvěru představitelů Občanského fóra. Dne 10. prosince 1989 se stal předsedou federální vlády národního porozumění a významně přispěl k dohodě o předání moci i k prosazení Havlovy prezidentské kandidatury.

Čalfa zůstal federálním premiérem až do července 1992 a podílel se na zásadních politických i hospodářských změnách. Z někdejšího komunistického funkcionáře se stal blízký spolupracovník Václava Havla. Po volebním neúspěchu svého politického uskupení se z veřejné politiky stáhl a začal působit v podnikatelském a poradenském prostředí. Podílel se na založení poradenské společnosti a advokátní kanceláře. Jeho osud připomíná, že listopadové předání moci nebylo pouze vítězstvím disidentů, ale také výsledkem jednání s představiteli dosavadního režimu.

Jiří Dienstbier: Z kotelny do čela československé diplomacie

Jiří Dienstbier patřil k novinářům, kteří po srpnové okupaci v roce 1968 odmítli přijmout normalizační poměry. Přišel o zaměstnání, zapojil se do Charty 77 a tři roky strávil ve vězení. Později se živil manuální prací, mimo jiné jako topič. Po listopadu 1989 se stal jedním z mluvčích Občanského fóra a 10. prosince byl jmenován ministrem zahraničních věcí. Ještě před koncem roku společně se západoněmeckým ministrem Hansem-Dietrichem Genscherem symbolicky přestřihl ostnatý drát na československo-německé hranici.

V čele diplomacie zůstal do roku 1992 a významně se podílel na návratu Československa do mezinárodní politiky. Později se jeho názory na některé zahraničněpolitické otázky rozcházely s postoji části někdejších spolubojovníků. Kritizoval například bombardování Jugoslávie silami NATO v roce 1999. Působil také jako zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva a v roce 2008 se vrátil do vysoké politiky jako senátor. Zemřel 8. ledna 2011 ve věku 73 let.

Sdílet:

Diskuze