Křesťanská Evropa ustupuje. Co dnes vzniká na místech bývalých kostelů?

Evropa prochází náboženskou proměnou, která by ještě před několika desetiletími působila nepředstavitelně. Podle studie Pew Research Center zveřejněné v roce 2025 se počet křesťanů na kontinentu mezi lety 2010 a 2020 snížil přibližně o devět procent, zatímco počet obyvatel bez náboženského vyznání výrazně vzrostl. Francie a Velká Británie během tohoto období dokonce ztratily křesťanskou většinu. Křesťanství sice nadále zůstává nejrozšířenějším náboženstvím Evropy, jeho společenský význam však v řadě zemí slábne.

Proměna je patrná i na samotných kostelech. V Anglii se podle organizace National Churches Trust nachází téměř tisíc křesťanských svatostánků na seznamu ohroženého kulturního dědictví. V Nizozemsku se z některých bývalých kostelů staly restaurace, byty nebo kulturní zařízení. Existují také případy jejich přeměny na mešity. V Amsterdamu dnes v někdejším katolickém kostele působí mešita Fatih, zatímco v Londýně byl bývalý kostel svatého Marka přeměněn na mešitu New Peckham. Ačkoli podobné případy nejsou běžné, názorně ukazují, jak výrazně se náboženská mapa některých evropských měst mění.

Nejde přitom pouze o otázku náboženské víry. Kostely po staletí představovaly centra společenského života, místa setkávání i symboly evropské kulturní kontinuity. Jejich ústup proto vyvolává debatu také o hodnotách, tradicích a historické paměti. Konzervativně orientovaní kritici současného vývoje upozorňují na paradox, kdy část progresivní levice zdůrazňuje ochranu kulturní rozmanitosti a tradic nejrůznějších komunit, zatímco obhajobu tradičního postavení křesťanství v evropské společnosti někdy vnímá jako projev zpátečnictví. Otázkou tak zůstává, zda se důraz na respektování jiných kultur vždy pojí se stejnou ochotou chránit vlastní kulturní dědictví.

Evropa tak nestojí pouze před problémem, co udělat s prázdnými kostely. Mnohem podstatnější je otázka, co se stane se společností, která postupně ztrácí živý vztah k tradicím, jež ji po staletí utvářely. Zatímco historické chrámy nacházejí nové využití, někdy dokonce jako svatostánky jiných náboženství, stále naléhavěji vyvstává otázka, zda evropská společnost dokáže své křesťanské dědictví uchovat i bez vztahu k hodnotám, z nichž vyrostlo. A zda se jednou nebude ptát, proč začala své vlastní kořeny považovat za něco, bez čeho se snadno obejde.