KOMENTÁŘ: Hlasování o médiích veřejné služby se změnilo v opoziční festival lží, agrese a neúcty k demokracii

Opozice se už definitivně vymkla z kloubů tradičních zvyklostí parlamentní demokracie. Vidět a slyšet to mohl každý, kdo měl v noci z pátku na sobotu natolik silný žaludek, že sledoval aspoň část parlamentní debaty před hlasováním ohledně změny financování médií veřejné služby. A kdo ne, může si „dozvuky“ přečíst v médiích, případně v příspěvcích opozičních lídrů na sociálních sítích. „Takto se chovají zloději, jsme svědky krádeže státu a svobodných médií v přímém přenosu. Pojďte do ulic, ve tmě kradou jenom zloději. Vláda zaklekla na ČT, chce jí šlápnout na krk. Je ohrožena demokracie,“ znělo z úst lídrů opozice. Za všechny citujme včerejší emotivní příspěvek stínové ministryně Evy Decroix na sociální síti X, z nějž vybírám: „Jaké máte plány na víkend? My budeme čelit tuposti vládní koalice. Ukažte jim, že jim tenhle stát nedáme! Křičte nahlas. Využijte svůj hlas! Na sítích. V mailu. Na náměstí. My jsme ready ve Sněmovně bojovat.“

Povedlo se. Pouliční kraválisti, kteří jsou něčím jako novodobými Lidovými milicemi, tedy ozbrojenou pěstí levicových liberálně lidově demokratických stran, dorazili před Sněmovnu, násilím se chtěli dostat do budovy a pravděpodobně zlynčovat ministra kultury Otu Klempíře, opoziční poslanci jim mávali z oken a vládní většina těsně nad ránem novelu schválila. Co se ukázalo?

• Veřejnoprávní média sama svým vyhrožováním stávkou, účastí svých redaktorů na demonstracích v ulicích a jejich skandálním vyjadřováním na sociálních sítích kromě toho, že porušují vlastní kodex a zákony o veřejnoprávních médiích, prokázala, že o jejich nezávislost a svobodu nejde, protože jednoduše nelze bojovat za něco, co neexistuje. Obě média jsou ve skutečnosti, která je prokazatelná už několik let každý den prostým sledováním publicistiky a zpravodajství, názorově a zájmově propojena se současnou českou opozicí, prezidentem a ideově navázána na levicově liberální převládající politiku Evropské unie.
  

• Zaměstnanci ČT a ČRo nechápou, že instituce, ve kterých pracují, jim nepatří. Patří koncesionářům a ti ve sněmovních volbách zvolili strany, které přesvědčivě vyhrály a v programovém prohlášení vlády se zavázaly způsob jejich financování přenést do státního rozpočtu a kontrolu hospodaření obou médií svěřit pod nezávislý Nejvyšší kontrolní úřad.
  

• Prostřednictvím koncesionářských poplatků jsou média veřejné služby placena v pouhých deseti zemích Evropské unie, ve zbytku jsou navázána na státní rozpočet. Způsob financování nemá vliv na jejich obsah, o čemž mimo jiné svědčí zcela jednostranný a propagandistický obsah ČT a ČRo.
  

• Změna financování veřejnoprávních médií prostřednictvím státního rozpočtu neznamená jejich zestátnění. Je to čistá propagandistická lež jejich zaměstnanců i opozice. Financování bude i nadále ze zákona nezávislé na libovůli politiků, případně vlády; do obsahu vysílání nebudou moci politické zájmy zasahovat a ovlivňovat jej.

Cirkus, který v posledních dnech předvedly spojené síly médií veřejné služby a opozice, bude samozřejmě pokračovat nadále, hlavní aktéři už to ostatně veřejně a výhrůžně oznamují (mluvčí stávky České televize Jan Moláček z ulice – „to je jen začátek!“). Z Prahy do Bruselu odejdou desítky opozičních udání kvůli ohrožení demokracie. Zaměstnanci ČT a ČRo vstoupí do okupační stávky a budou podporováni nejhlasitějšími předáky kulturní fronty. Oslavy 28. října a 17. listopadu se propagandisticky a s patřičným patosem promění v „boj za demokracii“ proti vládě Andreje Babiše, bude se pískat na „nedemokraty“, kteří jim kazí svátek svobody, a zároveň tleskat na Národní třídě komunistickému rozvědčíkovi a předsedovi ZO KSČ, který schvaloval okupaci Československa a proti kterému celý listopad 1989 de facto byl namířen.

To, co včera předvedla kvůli jednoduché a standardní novele zákona o financování médií veřejné služby, opozice a agresivní „občanská společnost“, tak byla neúcta k zastupitelské demokracii, právnímu státu a popírání faktů i logických argumentů. Sebevědomí, které získala opozice úspěchem v komunálních a senátních volbách, se velmi rychle proměnilo v agresivní hysterii.