Historický zvrat ve Španělsku. Před 50 lety se odehrálo něco nevídaného

Redakce ToZprávy2 min čtení
Památník generála Francisca Franca

Památník generála Francisca Franca v Santa Cruz de Tenerife připomíná diktátora, jehož režim po téměř čtyřiceti letech vlády otevřel cestu k demokracii až po jeho smrti v roce 1975.

Foto: Luciavonu/Shutterstock

Půl století vládl Španělsku autoritářský režim, který potlačoval politickou opozici a omezoval občanské svobody. Jeho konec však nepřišel prostřednictvím revoluce ani vojenského převratu. Před 50 lety se odehrálo něco mnohem neobvyklejšího.

Dne 18. listopadu 1976 se ve španělském parlamentu odehrálo historické hlasování. Poslanci, kteří získali své funkce ještě za diktatury generála Francisca Franca, schválili zákon o politické reformě, jenž otevřel cestu k demokracii. Pro návrh hlasovalo 425 členů parlamentu, proti bylo 59 a dalších 13 se zdrželo. Rozhodnutí bylo natolik překvapivé, že si vysloužilo označení harakiri frankistického režimu. Politický systém, který téměř čtyři desetiletí odmítal demokratickou soutěž, tak vlastními prostředky umožnil svůj zánik.

Francisco Franco vládl Španělsku od vítězství nacionalistů v občanské válce roku 1939 až do své smrti 20. listopadu 1975. Jeho režim zakazoval opoziční politické strany, omezoval svobodu tisku a tvrdě postupoval proti odpůrcům. Po diktátorově smrti nastoupil na trůn král Juan Carlos I., od něhož konzervativní zastánci frankismu očekávali pokračování dosavadního systému. Mladý panovník se však rozhodl podpořit demokratické změny. V červenci 1976 jmenoval premiérem Adolfa Suáreze, politika s minulostí ve frankistických strukturách, který se paradoxně stal jedním z hlavních architektů přechodu k demokracii.

Suárez věděl, že prudký rozchod s minulostí by mohl vyvolat odpor armády i vlivných představitelů starého režimu. Namísto revolučního převratu proto zvolil postupnou reformu prostřednictvím platných zákonů. Významnou roli sehrál také předseda parlamentu Torcuato Fernández-Miranda, který pomohl překonat odpor konzervativního křídla. „Měl jsem naprostou důvěru ve španělský lid a samozřejmě i v poslance,“ prohlásil spokojený Suárez krátce po hlasování. Nový zákon počítal s parlamentem voleným ve svobodných volbách, uznáním lidové suverenity a vytvořením demokratického politického systému. Ne všichni však změny vítali. Část frankistů je považovala za zradu, zatímco radikálnější odpůrci diktatury požadovali rychlejší a důslednější rozchod s minulostí.

Rozhodující slovo nakonec dostali samotní Španělé. V referendu 15. prosince 1976 podpořilo reformu více než 94 procent hlasujících při účasti přibližně 78 procent oprávněných voličů. Následující rok byly legalizovány politické strany a 15. června 1977 se konaly první svobodné parlamentní volby od druhé španělské republiky. Demokratickou proměnu završilo přijetí nové ústavy v roce 1978, která zakotvila parlamentní monarchii a základní občanské svobody. Přechod přesto nebyl bezproblémový. Provázelo jej politické násilí, hospodářské potíže i odpor části armády. Hlasování z 18. listopadu 1976 se však zapsalo do dějin jako mimořádný okamžik, kdy se autoritářský režim rozhodl otevřít cestu k vlastnímu konci.

Sdílet:

Diskuze