V případě, že budete po volbách součástí pražské vládní koalice, jaké první kroky budete prosazovat?
Prvním krokem je maximální zprůjezdnění města. Je nutné okamžitě revidovat a případně odstranit cyklopruhy na nebezpečných a kolizních místech a pryč by měly jít i umělé zábrany a patníky, které zbytečně vytvářejí kolony a ztěžují průjezdnost.
Další kroky?
Chceme okamžitě uvolnit finanční prostředky z magistrátu na opravu přibližně tří tisíc prázdných a často vybydlených městských bytů. Tyto byty, které tvoří asi deset procent městského fondu, chátrají i kvůli projektu Housing First, kdy do nich minulé vedení nastěhovalo problémové nájemníky. Městské části nemají peníze na jejich opravu, a proto je chceme zrekonstruovat z rozpočtu města a přidělit je slušným Pražanům v nouzi – například matkám samoživitelkám, seniorům v hmotné nouzi nebo rodinám v nečekané krizové situaci.
Jaké řešení bytové otázky navrhujete ve střednědobém horizontu?
Chceme obnovit projekt zakládání bytových družstev, který předchozí koalice smetla ze stolu. Město by do nových bytových družstev vložilo své pozemky a drželo by v nich rozhodující podíl. To by pro Pražany byla garance, že jde o seriózní projekty, které nikdo nevytuneluje.
Měla by tedy Praha stavět byty sama jako developer?
Rozhodně ne. Moje základní teze je, že Praha nesmí sama stavět, ale musí si nechat stavět. Pokud by stavělo samo město, hrozil by obří korupční skandál, možná ještě větší než kauza Dozimetr. Když se navíc dnes spočítají reálné náklady Pražské developerské společnosti, která patří městu, vychází to na extrémní částky, blížící se tří set tisícům korun za metr čtvereční. Projekty by proto měla realizovat samotná družstva.
Co hlavním pilířem vaší bytové strategie?
Využití nového stavebního zákona, metropolitního plánu a plánovacích smluv s developery. Chceme po vzoru západní Evropy či Dubaje zavést systém, kde developeři v rámci takzvaného „planning fee“ a městských kontribucí odevzdají určité procento bytů ze svých nových rezidenčních projektů přímo městu a městským částem.
Jak přesně by se tyto nové byty financovaly a jaká by byla jejich cena?
Město by do družstev vložilo své pozemky, což tvoří zhruba 20 až 25 % ceny celého projektu. Díky tomu mohou být tyto družstevní byty o pětinu až čtvrtinu levnější než komerční novostavby. Když k tomu připočteme byty, které město získá od developerů z kontribucí, a opravu stávajícího fondu, dokážeme v horizontu dvou až tří volebních období zajistit tisíce bytů. Skladba a podoba bytů – ať už půjde o výškovou, hustou nebo nízkou zástavbu – pak bude záviset na konkrétní lokalitě.
Proč se vlastně v Praze staví tak málo a co rozvoj města nejvíce brzdí?
Výstavba se v Praze neskutečně zpomaluje a hází se jí klacky pod nohy. Absurdní je, že město samo finančně podporuje různé aktivistické spolky a sdružení, které pak novou výstavbu a dopravní infrastrukturu blokují. V Praze aktuálně chybí kolem 100 tisíc bytů, ale staví se jich jen zhruba 5 tisíc ročně.
Máte pro srovnání příklad z jiného hlavního města?
Podívejme se na Varšavu. Tam se ročně postaví 20 až 25 tisíc bytů, což je čtyřikrát až pětkrát více než u nás. I kdybychom v Praze počet stavěných bytů okamžitě zdvojnásobili na 10 tisíc ročně, kvůli zdlouhavému projektování a schvalování budeme deficit bydlení dohánět klidně dalších 15 let.
Současné vedení Prahy, zejména Piráti, směřuje město k multikulturnímu modelu po vzoru Berlína či Paříže, s důrazem na cyklistiku, vyvlastňování bytů, atd. Jaká je vaše filozofická vize pro Prahu?
Progresivisté v západní Evropě i současné vládnoucí elity v Praze mají své ideály, ale jsou totálně odtržení od reality. Žijí si svým privilegovaným životem, kde mají vše podle svých představ, ale nám ostatním nutí scestné ideologie. Chtějí po nás, abychom se neustále omezovali, sami si věci zakazovali a pořád se něčemu přizpůsobovali. To je od základu špatně. Podle mého má politika lidi spojovat, ne rozdělovat. Současná vládní pražská koalice se neustále snaží společnost štěpit a štvát lidi proti sobě – ať už jde o různé zájmové, věkové nebo sociální skupiny. Staví cyklisty proti řidičům, řidiče proti chodcům, obyvatele centra proti lidem z okrajových částí nebo mladé proti starým. Zatímco tito politici si žijí svůj privilegovaný a zajištěný život, běžní občané se mezi sebou neustále třou, což město paralyzuje a bere mu to jakoukoli vizi.
Co pozitivního by se měla v Praze mělo udržet?
Musíme se držet zdravého rozumu. Češi jsou maximálně tolerantní národ, i když nám někdo neustále vnucuje, že jsme xenofobové a rasisti. Vždyť do Prahy odjakživa přicházeli lidé z celého světa, už od dob knížete Václava. Obrovským plusem Prahy je, že tu na rozdíl od západních metropolí nemáme žádné no-go zóny ani ghetta. Město funguje jako přirozený sociální a věkový mix. Nemáme tu rozdělení na ulice bohatých chráněné soukromou armádou a na slumy se stany bezdomovců. Mojí dlouhodobou vizí je, aby Praha zůstala bezpečným městem s takto vyrovnanými společenskými vztahy.
Co jako architekt považujete za největší chybu v dosavadním urbanistickém rozvoji hlavního města?
Územní plány už několik dekád přistupují k Praze, jako by to byl izolovaný ostrov uprostřed oceánu. Na jedné straně se razila vize, že město má vyprchat do volné krajiny, na druhé straně hned za hranicí Prahy ve Středočeském kraji vyrůstají hustě nahuštěné pětipodlažní domy a takzvaná „sídliště naležato“. Na bývalých polích a v lesích roste domek na domku bez širšího konceptu.
Jak by se měl tento přístup k plánování a rozvoji změnit?
Je to opět věc zdravého rozumu. Mezi Prahou a Středočeským krajem doposud panovala rivalita a nezdravá konkurence. Je nutné začít brát Prahu a střední Čechy jako jednu společnou aglomeraci. Tato úzká spolupráce a koordinace se musí propsat do všech zásadních oblastí – nejen do územního plánování a rozvoje, ale také do dopravy a školství.
Jak se díváte na moderní urbanistický koncept takzvaných „patnáctiminutových měst“?
Na jednu stranu to zní líbivě, ale skrývá se v tom i odvrácená strana. Odpůrci tohoto konceptu v něm vidí snahu uzavřít lidi do pomyslných patnáctiminutových ghett kolem jejich bydliště, aby seděli doma a nikam necestovali – podobně jako v době covidových restrikcí. Jako konzervativec si hluboce vážím svobody a svoboda pohybu je jednou z těch nejzákladnějších, za které jsme v listopadu 1989 bojovali. Pokud bychom však odhlédli od těchto ideologických rizik a negativních teorií, čistě z pohledu urbanismu vnímám ten princip pozitivně v jednom konkrétním směru: jako skvělý návod, jak správně přistupovat k nové výstavbě na městských brownfieldech.
Proč by se nová výstavba v Praze měla soustředit primárně na brownfieldy, a ne na zelené louky (greenfields)?
Stavět na loukách a polích na okraji Prahy a natahovat tam nově linky metra nebo tramvají je to vůbec nejdražší řešení a naprostý nesmysl. Navíc si progresivisté protiřečí – mluví o záchraně planety, a pak chtějí zastavovat zeleň, která v Praze naopak chybí. Výstavba na brownfieldech je ekonomicky nejvýhodnější. Je tam stávající infrastruktura, kterou stačí jen rozšířit. Jsou to obrovská území, kde se dá stavět do výšky i zahušťovat, aniž by to negativně omezovalo sousedy.
Letošní předvolební kampaň provází velmi vyostřená a negativní atmosféra. Terčem útoků a ničení billboardů či volebních kostek po celé Praze je i vaše strana. Čím si tuto agresi vysvětlujete?
Ten pocit vyostřenosti mám také, ničení našich volebních kostek začalo na Praze 10, 11 a 8. Celkově ve společnosti stoupá hrubost a tolerance k násilí. Stačí se podívat na soukromé mediální kanály a sociální sítě – dnes to funguje tak, že dokud neteče krev potoky, jako by to nikoho nezajímalo. Násilí je bohužel plné zpravodajství i veřejný prostor, což se pak přelévá i do politické soutěže a chování lidí na ulicích.
Jaké jsou podle vás hlavní příčiny toho, že ve společnosti i v Praze roste násilná kriminalita?
Násilí se začíná brát jako legitimní forma každodenního lidského projevu, což je naprosto špatně. Tento trend vidíme nejen v politice, ale i mezi běžnými lidmi a bohužel i mezi dětmi, které na sebe útočí a natáčejí si to na telefony. Lidem se z masových médií, novin a filmů neustále podsouvá, že jsme ve válce a že někde teče krev. Výsledkem je pocit, že zákon džungle je normální a že je v pořádku se s někým rvát, do někoho kopnout nebo bodnout. V Praze kvůli tomu podle prognóz stoupá násilná kriminalita o třetinu oproti loňskému roku, přestože se to zatím zametá pod koberec. Majetková trestná činnost sice klesá, ale násilí letí nahoru a na konci roku to vyjde najevo v plné síle.
Jak by se měla tato situace řešit z pozice vedení města a legislativy?
Jsme zásadně proti tolerování násilí a chceme společnost spojovat. Klíčem je posílit pravomoci policie. Mezi našimi členy a podporovateli, i díky podpoře ze strany hnutí Přísaha, máme řadu lidí ze silových složek. Ti sami říkají, že by věděli, co dělat, a mají k tomu zákonné i materiální prostředky. Problém je, že chybí politická vůle a jasné zadání. Policisté mají strach jednat, protože když se v minulosti o něco pokusili, okamžitě skončili před Generální inspekcí. To musíme změnit a dát policii plnou podporu.
Kam až může situace zajít, pokud nedojde k rychlé změně přístupu?
V západní Evropě už vidíme regulérní války v ulicích, kde řádí hordy lidí, kteří vyvolávají násilí pro potěšení. Evropská policie byla historicky dimenzovaná na společnost, která si zakládá na právu, pořádku a etických zásadách. Dnes je ale v západních metropolích situace taková, že pár policistů čelí stovkám agresivních lidí a nejsou schopni adekvátně reagovat. Nic takového v Praze ani náhodou nechceme. Věřím však, že jsme stále ještě před bodem zlomu a můžeme tento negativní vývoj zvrátit, aby Praha zůstala bezpečná.
Proč věříte, že Praha má stále šanci vyhnout se scénářům ze západních metropolí?
Protože v Praze stále funguje přirozený sociální mix, nemáme tu no-go zóny ani ghetta a hlavně zde zatím nemáme tak vysoké procento problémových cizinců, kteří by do země vstoupili ilegálně a nekontrolovaně. Tomu je nutné i nadále tvrdě bránit, což už jde sice mimo komunální politiku, ale je to zásadní. Vidíme v tom i obrovské protiřečení současných politiků. Když chceme jasně nastavit pravidla pro Ukrajince, tvrdí nám, abychom byli rádi, že tu jsou, jinak by sem prý přišli problémoví migranti ze zbytku Evropy – přitom nám celou dobu tvrdili, že nikdo nepřijde.
Co by podle vás pro Prahu znamenalo, kdyby současná koalice vládla další čtyři roky?
Byla by to naprostá tragédie. Už těch osm let, co předvádějí, bohatě stačilo a je čas říct dost. Když s nimi chodím každý den do předvolebních debat a poslouchám je, je to horší než baron Prášil nebo Pinocchio. Lžou a vymýšlejí si, přitom realita v ulicích Prahy vypadá úplně jinak.
Jak podle vás vypadá politické zákulisí současné pražské koalice a co chystají po volbách?
Kdyby se za lži a nesplnitelné sliby prodlužoval nos, chodili by všichni s metrovým nosem. Pravda je taková, že Piráti, Praha sobě a STAN už jsou dopředu domluveni, že spolu budou vládnout dál. Počítají s tím, že získají těsnou většinu 33 mandátů, která jim k vládnutí stačí. V šuplících už mají připravená ještě větší zvěrstva než doteď a čekají jen na to, až budou mít volné ruce.
Jaké konkrétní „dopravní inovace“ současného vedení považujete za nejvíce absurdní?
Začalo to nesmyslným světelným semaforem a přechodem u Hlavního nádraží. Auta tam zbytečně stojí na červené, přitom nikdo rozumný tam nemá kam přecházet. Navíc pro jistotu zasypali bezpečné podchody. Člověk už občas neví, jestli se tomu smát, brečet, nebo bouchnout do stolu a říct dost.
Co je podle vás tou hlavní silou, která může současný směr Prahy změnit?
Lidé musí pochopit, že zastavit tento rozvrat se dá jedině u volebních uren. Další čtyři roky pod současným vedením by byly pro Prahu skutečnou tragédií. Někdo o nás říká, že jsme protestní nebo antisystémová strana, ale já říkám, že jsme stranou zdravého rozumu s jasnými řešeními. Víme, že Pražané chtějí změnu. Jsme připraveni tuto změnu okamžitě nastartovat a začít pracovat hned po volbách.
