Jeane Kirkpatricková se narodila 19. listopadu 1926 v městečku Duncan v americké Oklahomě. Vystudovala politologii na Kolumbijské univerzitě a později působila jako profesorka na Georgetownské univerzitě. Dlouhá léta byla členkou Demokratické strany, postupně se však dostávala do stále ostřejšího konfliktu s jejím liberálním křídlem. Vadil jí především přístup k Sovětskému svazu a komunistické expanzi. Zatímco část demokratů prosazovala smířlivější zahraniční politiku, Kirkpatricková požadovala důraznější obranu amerických zájmů.
Zlom přišel v roce 1979, kdy zveřejnila vlivnou esej Dictatorships and Double Standards (Diktatury a dvojí metr). Kritizovala v ní administrativu prezidenta Jimmyho Cartera za to, že podle ní vyvíjela větší tlak na autoritářské spojence Spojených států než na jejich komunistické protivníky. Tvrdila také, že tradiční autoritářské režimy se mohou postupně demokratizovat, zatímco komunistické totalitní systémy takovou změnu výrazně komplikují. Její argumentace zaujala Ronalda Reagana natolik, že ji přizval ke spolupráci na své prezidentské kampani.
Po Reaganově vítězství se Kirkpatricková v roce 1981 stala první ženou ve funkci americké velvyslankyně při OSN. V této pozici setrvala čtyři roky a patřila k nejviditelnějším obhájcům americké zahraniční politiky. Na půdě Organizace spojených národů ostře vystupovala proti Sovětskému svazu a jeho spojencům. Její postoje však vyvolávaly také kontroverze. Kritici jí vyčítali ochotu spolupracovat s pravicovými autoritářskými režimy, pokud stály na americké straně studené války.
Do amerických politických dějin se zapsala také projevem na republikánském sjezdu v roce 1984. Přestože byla stále demokratkou, ostře kritizovala vlastní stranu za podle ní příliš vstřícný postoj ke komunistickým režimům. Proslavila přitom formulaci, že někteří američtí politici vždy nejprve obviňují vlastní zemi. Její vystoupení se stalo jedním ze symbolů tehdejšího rozchodu části protikomunisticky orientovaných demokratů s jejich stranou.
Po odchodu z OSN se Kirkpatricková vrátila k akademické práci a nadále komentovala americkou zahraniční politiku. Zemřela 7. prosince 2006 ve věku 80 let. Její odkaz zůstává předmětem historických debat: pro jedny představovala odhodlanou obhájkyni Západu v době studené války, pro druhé političku, která v zájmu boje proti komunismu příliš snadno přehlížela porušování lidských práv spojeneckými diktaturami. Její vliv na Reaganovu zahraniční politiku však zpochybňuje málokdo.










