Zatímco se v supermoderním konferenčním centru Bharat Mandapam psaly dějiny multipolárního světa, objektivy fotografů z New York Times, France 24 či Al Jazeery podle indických kritiků mířily úplně jinam. Hlavní vlnu hněvu vyvolal kontrastní vizuální doprovod článků, který indičtí komentátoři otevřeně označili za cílené porno chudoby. Například nejčtenější indický anglicky psaný deník The Times of India vydal velkou videoreportáž a analýzu s doslovným názvem: „Poverty Porn Posing As Photojournalism: Foreign Media at BRICS Summit Exposes West's Cliched View“ (v překladu: Porno chudoby vydávané za fotožurnalistiku: Zahraniční média na summitu BRICS odhalují klišé pohled Západu). Západní redakce byly obviněny z toho, že záměrně vyhledávaly snímky polorozpadlých mopedů, chudých dělníků v cihelnách a špinavých uliček starého Dillí, které následně ořezávaly tak, aby vedle nich svítilo oficiální nablýskané logo summitu.
Textová rovina západního zpravodajství nezůstala v očích Dillí o nic pozadu a podle indických analytiků měla toto porno chudoby pouze ideologicky zaštítit. Indické pořady, v čele s populární The Palki Sharma Show, podrobně rozebíraly, jak západní tisk summit BRICS buď téměř ignoroval, nebo ho redukoval na pouhé dějiště vnitřních konfliktů a čínsko-indické rivality. Podle indických novinářů nedokázaly západní redakce skousnout fakt, že premiér Naréndra Módí dokázal k jednomu stolu usadit Vladimira Putina i Si Ťin-pchinga a vyjednat společnou deklaraci. Mediální útoky na vizuální stránku tak Indie vnímá jako ubohou pomstu slábnoucích globálních hráčů.
Tento střet zároveň obnažil hluboké rozdíly v tom, jak indická a západní média fungují a jak definují svou roli ve společnosti. Západní žurnalistika se tradičně opírá o roli nezávislého „hlídacího psa“ s kritickým odstupem od moci. Pro západního novináře je přirozené ukázat sociální kontrasty hostitelské země, bez ohledu na to, jak moc se to vládním elitám líbí. Indická média naopak tento přístup interpretují jako projev neokoloniální nadřazenosti a skrytý politický aktivismus, jehož jediným cílem je prostřednictvím vizuálního porna chudoby poškodit reputaci země na globálním trhu a odlákat investory.
Indický mediální trh totiž funguje na zcela jiných principech, kde se dravá komerční soutěž mísí s otevřeným nacionalismem. Zatímco v Evropě či USA je kladen důraz na politickou neutralitu (byť často zpochybňovanou), indický mainstreamový tisk a televize (jako WION nebo News18) vnímají obranu národních zájmů a budování obrazu Indie jako supervelmoci jako součást svého poslání. Když indický ministr zahraničí na evropských fórech prohlásí, že „problémy Evropy nejsou problémy světa“, domácí média z něj udělají hrdinu. Pro indického diváka je tak novinář v první řadě patriotem, který bojuje proti „západnímu diktátu“, a nikoliv nestranným pozorovatelem, který by měl v ulicích vyhledávat negativní senzace.
