Demonstrace (včetně té na Letné) patří k demokratickému životu. Lidé mají právo přijít na náměstí, vyjádřit nesouhlas, mávat vlajkami, skandovat hesla nebo zpívat rádoby vtipné písničky jako jakási Tali. Prostě dát politikům a političkám najevo, co si o nich myslí.
To všechno je v pořádku. Jenže demokracie má jeden méně příjemný rys: nepočítá pouze hlasy těch, kteří právě stojí na náměstí. Počítá především hlasy všech občanů, kteří rozhodli ve volbách. A právě na to by Babišova vláda neměla zapomínat.
Zrušení televizních a rozhlasových poplatků bylo jedním z politických slibů, s nimiž současná vládní reprezentace vstupovala do voleb. Voliči věděli, co jim politici slibují, a podle toho také rozhodovali. Nyní by bylo poněkud absurdní, kdyby se ukázalo, že volební program platí pouze do první dostatečně hlasité demonstrace.
Samozřejmě, veřejnoprávní média mají své místo v demokratické společnosti. Jejich nezávislost je důležitá a nikdo rozumný by neměl chtít, aby se z České televize nebo Českého rozhlasu stala vládní hlásná trouba. Jenže nezávislost veřejnoprávních médií a konkrétní způsob jejich financování jsou dvě rozdílné věci. Zaměňovat je je účelové. Stejně tak není žádným útokem na demokracii diskutovat o tom, zda je systém poplatků, vzniklý v úplně jiných mediálních a technologických poměrech, ještě odpovídající dnešní době.
Ulice nesmí rozhodovat, demokracie není holubník
Politici by si měli uvědomit ještě jednu věc. Volební mandát není bianco šek, ale také to není kus papíru, který lze při prvním politickém nepohodlí odložit do zásuvky. Jestliže vláda pod tlakem demonstrantů a části (pokrokových) médií opustí vlastní program, vysílá voličům nebezpečný vzkaz: vaše hlasy mají menší váhu než dostatečně hlasitý pouliční protest.
A co potom? Má se o každém významnějším vládním rozhodnutí hlasovat znovu na Letné? Má mít větší politickou váhu počet transparentů a večerníčkovských čepiček než výsledek parlamentních voleb?
Milion chvilek neplacení!
Pokud by vláda skutečně zbaběle ustoupila, měli by se ozvat především ti, kteří jí dali svůj hlas právě kvůli slibu zrušení poplatků. A nemuseli by přitom nutně vyrážet do ulic. Demokracie totiž nabízí i jiné prostředky občanského odporu. Představme si například koordinovanou občanskou kampaň, v níž by milion lidí odmítl dosavadní systém financování veřejnoprávních médií a zrušil trvalý příkaz k měsíční platbě mediálních poplatků. Dal by tak vládě (i opozici) jasně najevo, že volební slib nehodlá nechat vyšumět do ztracena.
Taková forma protestu by měla značnou politickou sílu. Samozřejmě, dokud platí současný zákon, povinnost poplatky hradit nezaniká a jejich svévolné neplacení může vést k vymáhání dluhu. To je právní realita. Občanský odpor ale nemusí být vždy pohodlný ani bez následků. Nota bene, české věznice mají kapacitu přibližně 23 000 míst a ta je téměř naplněna. Představa, že by vláda nechala zavřít milion neplatičů, je tedy přinejmenším absurdní. Samotné neplacení poplatků ostatně automaticky neznamená trest odnětí svobody.
A ještě jedna věc na závěr: demokracie není a nesmí být perfidní soutěží v tom, kdo dokáže svolat více lidí na náměstí. Je to také respekt k rozhodnutí těch, kteří tam nepřišli, ale svůj hlas řádně odevzdali ve volbách.
Jestliže vláda na tento jednoduchý princip zapomene, neměla by se divit, až jí její vlastní voliči připomenou, že volební sliby nejsou spotřební zboží s dobou použitelnosti do první demonstrace.
Na úplný závěr satirickým hlasem apelujme spolu s legendárním Bohušem z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág, kterého ztvárnil Bolek Polívka: Já žádnou (večerníčkovskou) čepicu nechcu!






r4N.%24X%7C%5C.%7CG%5D&user=%26Yi'o%2FH*%22UwV*zDX&pid=whhWiD'demuBc*NE)

r4N.%24X%7C%5C.%7CG%5D&user=%26Yi'o%2FH*%22UwV*zDX&pid=fIoH%3Ah_!%7Bgx%20YpGi)
r4N.%24X%7C%5C.%7CG%5D&user=%26Yi'o%2FH*%22UwV*zDX&pid=fIoH%3Ah_!%7Bgx%20YpGi)
r4N.%24X%7C%5C.%7CG%5D&user=%26Yi'o%2FH*%22UwV*zDX&pid=fIoH%3Ah_!%7Bgx%20YpGi)