Amerika dostala po 11. září zákon, který změnil pravidla hry. Jeho důsledky vyvolávají spory dodnes

Zákon USA PATRIOT Act podepsal Bush 26. října 2001, necelých sedm týdnů poté, co teroristé z organizace Al-Káida zaútočili na New York a Washington. Při útocích zahynuly téměř tři tisíce lidí a Spojené státy následně zahájily rozsáhlou protiteroristickou kampaň. Nová legislativa prošla Kongresem mimořádně rychle a získala podporu republikánů i demokratů. Jejím hlavním cílem bylo zabránit dalším útokům a poskytnout vyšetřovatelům účinnější nástroje pro odhalování teroristických sítí.

Patriot Act významně rozšířil možnosti sledování elektronické komunikace, získávání některých osobních a obchodních záznamů či spolupráce mezi policií a zpravodajskými službami. Vyšetřovatelům umožnil za stanovených podmínek získávat například informace o telefonních kontaktech, finančních transakcích nebo dalších aktivitách podezřelých osob. Kritici upozorňovali, že takto rozsáhlé pravomoci mohou vést ke sledování lidí, kteří se žádného trestného činu nedopustili. Zastánci zákona naopak argumentovali, že v době bezprostřední teroristické hrozby jsou podobná opatření nezbytná.

Skutečný rozsah amerického sledovacího systému se dostal do centra světové pozornosti v roce 2013, kdy bývalý spolupracovník amerických tajných služeb Edward Snowden zveřejnil utajované dokumenty Národní bezpečnostní agentury NSA. Ukázalo se mimo jiné, že americké úřady hromadně shromažďovaly údaje o telefonních hovorech milionů lidí. Jedním z právních základů tohoto programu bylo ustanovení Patriot Actu známé jako paragraf 215. Odhalení vyvolalo rozsáhlou kritiku a přimělo americký Kongres k omezení některých sledovacích pravomocí.

V roce 2015 byl přijat zákon USA FREEDOM Act, který ukončil dosavadní podobu plošného shromažďování telefonních metadat ze strany NSA. Další kontroverzní pravomoci spojené s Patriot Actem pozbyly účinnosti v březnu 2020, zatímco řada jiných ustanovení zůstala součástí amerického právního řádu. Čtvrtstoletí po podpisu zákona tak jeho odkaz připomíná otázku, která se opakovaně vrací při každé bezpečnostní krizi: kam až může stát zajít při ochraně svých občanů, aniž by nepřiměřeně zasahoval do jejich soukromí?