Bezprostředním spouštěčem radikálního kroku byl krach vládního balíčku nouzových opatření na podporu dostupného bydlení. Menšinový kabinet socialistů a platformy Sumar v parlamentu neprosadil klíčové dekrety, které měly zavést stropy na nájemné či zpřísnit pravidla pro krátkodobé pronájmy. Proti vládnímu návrhu se spojila nejen pravicová opozice, ale i dosavadní katalánští spojenci, což vládní legislativu definitivně potopilo.
Rozhodnutí vypsat volby přichází na pozadí masivních celonárodních protestů. Desetitisíce naštvaných Španělů zaplavily ulice Madridu a dalších měst, přičemž symbolem hněvu se stal nedávný případ nuceného vystěhování 87leté seniorky z jejího madridského bytu. Ceny nemovitostí ve Španělsku rostou třikrát rychleji než mzdy, což vede k situaci, kdy více než polovina mladých lidí do 34 let vůbec nemůže opustit domov svých rodičů.
Sánchez se podle politologů pokouší hněv ulice politicky využít – sází na to, že se mu podaří zmobilizovat levicové voliče a vykreslit volby jako přímý souboj mezi sociální spravedlností a „krajně pravicovou vlnou“. Chce tak odvést pozornost od jiných palčivých problémů, kterým jeho vláda čelí, jako jsou korupční skandály v jeho nejbližším okolí nebo nezvládnutá migrační krize v severoafrické enklávě Ceuta.
Podle aktuálních průzkumů veřejného mínění však španělský premiér hraje vabank s velmi špatnými kartami. Průzkumy ukazují, že opoziční konzervativní Lidová strana by společně s formací Vox získala v 350členné dolní komoře pohodlnou většinu 203 křesel. Vládní socialisté se svými partnery ze Sumar se naopak v odhadech drží na pouhých 112 křeslech.
