Ukrajinský novinář Jevhen Rudenko zveřejnil na serveru Ukrajinska pravda rozsáhlou reportáž o životě v okupovaném Luhansku. Vychází především ze svědectví lidí pocházejících z tohoto města a poznatků novinářů, kteří tamní situaci dlouhodobě sledují. Upozorňuje přitom na zvláštní paradox: zatímco o okupovaném Doněcku se pravidelně hovoří, Luhansk postupně mizí z pozornosti ukrajinské veřejnosti.
Jednou z nejvýraznějších změn je proměna obyvatelstva. Podle novinářky Mariny Vorotyncevové žilo v Luhansku před válkou více než 450 tisíc lidí, zatímco dnes by jejich počet mohl dosahovat pouze 250 až 300 tisíc. Jde ovšem o odhad, protože spolehlivé demografické údaje nejsou k dispozici. Úbytek obyvatel naznačují také počty školáků. Zatímco v roce 2010 nastupovalo do prvních tříd přibližně 3500 dětí, letos jich podle údajů okupační správy bylo nanejvýš 2500. Do města se mezitím stěhují rodiny ruských vojáků.
Mění se také samotný charakter města. Luhansk slouží jako zázemí ruské armády a okupační správa postupně přetváří veřejný prostor. Školy a ulice dostávají jména sovětských osobností či ruských vojáků padlých ve válce. Podle Vorotyncevové tak vyrůstá generace dětí, která se s Ukrajinou prakticky nesetkává. Pokud bude okupace pokračovat dalších pět či šest let, mohou podle ní dospět mladí lidé, kteří už nebudou mít téměř žádné povědomí o své původní vlasti.
Ruský vliv přitom sílí také v místních úřadech. Investigativní novináři z nezávislého média Realna gazeta zjistili, že podíl ruských občanů v takzvané vládě Luhanské lidové republiky vzrostl z 12,5 procenta v roce 2018 na současných 34,8 procenta. Moskva tak podle jejich zjištění postupně nahrazuje místní představitele lidmi přicházejícími z Ruska. Jde o další doklad toho, jak se okupované území administrativně začleňuje do ruských struktur.
Dalším problémem je rostoucí tlak na obyvatele, kteří si zachovali vazby na Ukrajinu. Šéfredaktor místního nezávislého média Realna gazeta Andrij Dichtjarenko upozorňuje na pronásledování lidí kvůli kritickým komentářům na sociálních sítích či podezření z podpory ukrajinské armády. Jeho redakce zaznamenala před únorem 2022 celkem 45 medializovaných případů pronásledování v okupované Luhanské oblasti, zatímco od začátku rozsáhlé ruské invaze dalších 131. Skutečný počet postižených přitom může být vyšší.
Život ve městě komplikují také výpadky elektřiny a vody. Podle Dichtjarenka ruská správa zároveň vytváří informační bariéru, která místním obyvatelům omezuje přístup k nezávislým zprávám. Novináři upozorňují, že lidé poskytující informace ukrajinským médiím riskují postih. Zjišťovat, co se v Luhansku skutečně odehrává, je proto stále obtížnější.
Rudenkova reportáž připomíná také osudy lidí, kteří museli Luhansk opustit. Jedním z nich je Oleksandr Holovaťuk, někdejší student místní univerzity, který se později přidal k ukrajinské armádě. Při nasazení v roce 2019 pozoroval z vojenských pozic krajinu, kterou znal z dětství. Svůj domov však měl na druhé straně frontové linie. Jeho příběh připomíná, že ruská okupace nepřipravila obyvatele Luhansku pouze o jejich domovy, ale mnohé také o možnost návratu do míst, kde vyrůstali.
