Popravy se uskutečnily v časných ranních hodinách v tělocvičně norimberské věznice. Jako první vystoupil na popraviště bývalý německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. Následovali mimo jiné polní maršál Wilhelm Keitel, šéf nacistického bezpečnostního aparátu Ernst Kaltenbrunner, ideolog Alfred Rosenberg či bývalý generální guvernér okupovaného Polska Hans Frank. Posledním popraveným byl Arthur Seyss-Inquart, který se podílel na nacistické okupaci Rakouska a Nizozemska.
Mezinárodní vojenský tribunál zahájil hlavní proces 20. listopadu 1945. Před soudem stanuli představitelé politického, vojenského a hospodářského vedení třetí říše. Rozsudky, vyhlášené 30. září a 1. října 1946, poslaly dvanáct obžalovaných na smrt. Jeden z nich, Martin Bormann, byl souzen v nepřítomnosti. Hermann Göring, nejvýše postavený z odsouzenců, spáchal několik hodin před popravou sebevraždu.
Samotné popravy probíhaly za přítomnosti zástupců spojeneckých mocností. Odsouzení byli postupně přiváděni k šibenicím, kde mohli pronést poslední slova. Někteří se dovolávali Boha, jiní vyjadřovali oddanost Německu. Těla popravených byla následně zpopelněna a jejich popel rozptýlen do vod přítoku řeky Isar, aby se jejich hroby nemohly stát poutními místy příznivců nacismu.
Norimberský proces se stal jedním z nejvýznamnějších mezníků moderního mezinárodního práva. Potvrdil zásadu, že ani nejvyšší státní představitelé se nemohou zbavit osobní odpovědnosti za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti pouhým odvoláním na své postavení nebo rozkazy nadřízených. Jeho principy později ovlivnily vznik dalších mezinárodních tribunálů i Mezinárodního trestního soudu.
